3 MĚSÍCE | 3 MONTHS
Uběhly už tři měsíce od mého příjezdu do USA. Čas tu plyne zvláštně – rychle i pomalu zároveň. Začínám si uvědomovat, že tohle není krátký jazykový kurz, ze kterého se po pár týdnech vrátím domů, ale že jsem skutečně tady. Postupně mi dochází, že tahle zkušenost má mnohem větší význam a že si z ní odnesu daleko víc, než jen plynulejší angličtinu.
Během těchto tří měsíců jsem vyzkoušela tolik nových věcí, ke kterým bych se doma normálně nikdy nedostala. Vybavuji si třeba jeden z prvních rozhovorů s tanečním týmem, kdy jsem s jistotou použila slovo "badass" ve špatné situaci – což jsem zjistila hned podle jejich reakcí. A taky jsem se naučila, že při konverzaci v angličtině je snadné zaměnit slovo "ship" (loď) a "sh*t" – zvlášť když to "sh*t" omylem prohodíte při prvním setkání s host rodiči, hned na letišti.
Uvědomuji si, že nebudu mluvit perfektně ani po třech měsících, a že někdy bude angličtina přinášet zábavné i trapné momenty. Každý přeřek mě ale posouvá o kousek blíž k tomu, abych se dokázala opravdu vyjádřit a pochopit ostatní. I když jsem se na začátku cítila ztraceně, začínám chápat, že jazyk se učí především chybami, které se stávají součástí příběhu.
Za tři měsíce jsem zjistila i něco důležitého sama o sobě: že jsem ve skutečnosti velmi organizovaný a chytrý člověk, přestože o sobě často pochybuji. Včera jsem měla jeden z těch "main character" momentů, které vídáte ve filmech. Šla jsem na procházku se psem, procházela jsem lesem a na vrcholku kopce jsem viděla vlát americkou vlajku. Byl to zvláštní okamžik. Dívala jsem se na tu scenérii a uvědomila si, že všechna moje snaha a práce, kterou jsem do toho dala, mají smysl.
Ano, občas brečím, protože se mi stýská po mém starém životě. Stýská se mi po domově a po věcech, které jsem tam nechala. Ale postupně si uvědomuji, že o nic z toho nepřicházím – že naopak získávám. Ten čas, který tu trávím, je pro mě příležitostí k osobnímu růstu, k překonání vlastních limitů a k posouvání hranic toho, co si o sobě myslím.
Je jednoduché to vzdát. Letenku domů bych si koupila během deseti minut. Můžu nastoupit na letadlo a vrátit se ke známému, pohodlnému životu, ve kterém by se všechno zase vrátilo do starých kolejí. Ale pořád si říkám, že pokud bych se takhle rozhodla, bylo by to jako skočit z dvacátého patra a nechat se tím pohltit. Nebo můžu stoupat po těch "šílených schodech" dál a dál. Je to náročné, někdy bolestivé, ale každý krok mě přibližuje k tomu, kým chci být.
Tenhle čas v cizině je pro mě zkouškou a zároveň výzvou. Každý den mi připomíná, proč jsem se pro to rozhodla. Učím se věřit sobě, zasmát se vlastním chybám a hledat sílu jít dál, i když to není vždy snadné. Ať už budu na konci cesty kdekoli, vím, že to bude místo, kde budu o něco silnější a moudřejší. A to je možná to nejcennější, co si z této zkušenosti odnesu.
-
It has been three months since my arrival in the USA. Time passes strangely here - fast and slow at the same time. I am beginning to realize that this is not a short language course from which I will return home after a few weeks, but that I am really here. Gradually, I am realizing that this experience is much more meaningful and that I will take away much more than just more fluent English.
During these three months I have tried so many new things that I would never normally get to do at home. For example, I remember one of the first conversations I had with dance team, when I confidently used the word "badass" in a bad situation - which I knew right away by their reactions. And I also learned that it's easy to confuse the word "ship" and "sh*t" when conversing in English - especially when you accidentally swap "sh*t" the first time you meet host parents, right at the airport.
I realise that I won't speak perfectly after three months, and that sometimes English will have funny and awkward moments. But every misspoke moves me a little closer to being able to really express myself and understand others. Even though I felt lost at the beginning, I'm beginning to understand that language is learned primarily through mistakes that become part of the story. In three months I have also discovered something important about myself: that I am actually a very organised and clever person, even though I often doubt myself. Yesterday I had one of those "main character" moments you see in movies. I was walking my dog, I was walking through the woods, and I saw American flag on top of a hill. It was a special moment. I looked at the scenery and realized that all the effort and work I had put into it was worth it.
Yes, sometimes I cry because I miss my old life. I miss home and the things I left behind. But I'm gradually realizing that I'm not losing any of that - that I'm gaining. The time I spend here is an opportunity for me to grow personally, to overcome my own limits and to push the boundaries of what I think of myself.
It's easy to give up. I could buy a ticket home in ten minutes. I could get on a plane and go back to a familiar, comfortable life where everything would go back to the way it was. But I keep telling myself that if I made that decision, it would be like jumping from the 20th floor and letting it consume me. Or I could just keep climbing the crazy stairs. It's challenging, sometimes painful, but each step brings me closer to who I want to be.
This time abroad is both a test and a challenge. Every day reminds me why I chose to do this. I'm learning to trust myself, laugh at my own mistakes and find the strength to keep going, even if it's not always easy. Wherever I end up at the end of the road, I know it will be a place where I will be a little stronger and wiser. And that may be the most valuable thing I take away from this experience.
